Hospoda - letní povídka

Sedím zase na barové stoličce a pomalu se dostávám do stádia kdy můžu začít meditovat. Pohroužím se do sebe trochu s obtížemi, je zde veliký hluk.

Již před nějakou dobou jsem se zamýšlel proč lidé chodí do hospody, nebo do baru. Proč zkrátka mají potřebu utrácet peníze zrovna za alkohol.

Někdo si řekne, že v „Hospodě“ je líp než na světě. Nebo, že v hospodě se sežene všechno. Chodí se tam protože se sejdou s kamarády a známými. Proberou se tam témata od politiky přes zahrádku, ženský, fotbal až po vaření. Pokud se v danou chvíli nenadává zrovna na to, že je dneska nějaký špatný pivo.

Tedy aniž bych chtěl někomu nakukovat do svědomí, já pravděpodobně vím proč. A nějaké povídání o tom, jak to doopravdy je, si nechte pro někoho kdo tomu uvěří.

Zkrátka, ti lidičkové, aspoň většina z nich, se přišli vožrat.

Jenže alkohol je mocný kouzelník, a spousty hostu, kteří pravda zpočátku přišli na nějaký ten drink sedí, popíjejí a mají pocit, že si mezi sebou šeptají, i když nešeptají. A slyší je docela dobře celá hospoda.

Na konci svého počínání sedí na místě s tupým nic neříkajícím výrazem ve tváři a kolikrát nemají ani sílu se zvednout a říci, že už to dneska balí, že zaplatí a půjdou.

Takové ty skleněné oči, rozmazané vláčné pohyby, sem tam nějaká vlnka a rozevlátý styl, když se již konečně podaří člověku vstát. Ty jsou přímo charakteristické pro návštěvníky těchto zařízení, kteří mají dost a poroučí se už konečně k domovu. Naštěstí méně častým jevem je již nelibě páchnoucí večeře umístěná na košili nebo kabátě, případně pod stolem.

Dalším takovým dosti významným prvkem jsou zásadně malé, spíše úzké dveře. Nebo silnice, která je občas udeří do tváře a nebezpečně se houpající značky.

Cestou domů se již tito bývalí hosté stávají obětmi svých představ a začínají si hrát na kaskadéry. Samozřejmě s pocitem, že jim se přece nemůže nic stát. Skáčou naprosto nečekaně z chodníku pod auta. Padají do všelijakých výkopů a děr, případně naopak lezou na různé konstrukce, z kterých nakonec stejně sletí dolů.

Asi si dám ještě jedno pivo. Zajímalo by mě čím to je, že to druhé, případně třetí pivo chutná vždy lépe než to předešlé.

Začíná se mi tady už docela líbit, můžu se dál věnovat nerušeně svým úvahám. Je zde sice stále dost hluku, ale ten už mě netrápí. Ani cigaretový kouř mě již tolik neobtěžuje.

Čím to je, že ten kdo má víc upito si najednou připadá silnější, krásnější a inteligentnější než ten dvoumetrovej, 130-ti kilovej chlap támhle v rohu. Člověk je tak nějak nad věcí. A je ochoten opakovat pořád dokolečka jeden vtip do té doby než mu kamarádi rozbijí hubu. Navíc mu každá „Pepka“ ze sousedství připadá náramně krásná, i když je to obluda.

Ostatně naproti sedí nějaká holka, možná by nebylo na škodu si k ní přisednout a prohodit nějaké to slovo.

Nad svým nápadem ani moc nepřemýšlím a hned jej začínám realizovat.

„Slečno je zde volno prosím?“ A ukazuji na místo vedle ní.

„Ich nicht verstehe“, mi odvětí slečna.

Nevadí, hlavně se nesmí člověk bát. Přece jsem se něco naučil, když jsem byl v létě v Německu na dovolené. Tedy snad je to němčina, a snad si něco pamatuji ze školy.

„Však já už se s tebou nějak domluvím“, povídám na to a přisedám si.

Za chvilku vím, že dívenka se jmenuje Inke a je zde pracovně. Tedy ne snad přímo zde, ale ve fabrice na výrobu autokabelů zaučuje nové pracovníky. Snažíme se domlouvat jak to jde. Ona umí česky snad ještě hůř než já německy. Dozvídá se ode mne kolik je mi let co dělám a jaké jsou moje záliby. Zkouším se zeptat kde bydlí.

Už mě to mluvení nějak unavilo. Bolí mě z něj docela slušně ruce, musím si dát panáka. Tak hned dva objednám, aby si mohla dát se mnou. Prý panáky nepije. Ukazuje že pije víno. Nedá se nic dělat, už jsem je koupil, musejí tam oba.

Chvilku se snažíme bavit o házené, ale asi to nebude to pravé téma pro mě. Neznám ani pravidla. Udělal jsem ze sebe troubu, když jsem ji tvrdil nějaké hlouposti, tak si radši dám dalšího panáka. Inke se mi zdá už docela hezká, nechápu jak to, že jsem si toho předtím nevšiml.

Koukám, že se to pěkně rozjíždí. Inke na chvíli odchází a tak sleduji chvíli cvrkot. Všichni by chtěli pivo, a pokud možno již včera. Vzájemně se překřikují a halasí, nic v tomhle rándále není slyšet. Jediná větší hospoda s hernou a barem dohromady v širokém dalekém okolí. Kulečníky už jsou obsazeny všechny, šipky taky jedou naplno. U automatů je našlapáno, zkrátka jak se říká, pohoda.

Koupil jsem Inke další víno a sobě dalšího panáka a pivo. Večer se krásně rozjel, vypadá to najednou suprově, i nad moje očekávání.

Napadlo mě že bych mohl zavolat kamaráda. Já se tady skvěle bavím a on bude chudák určitě zalezlej doma. Je sice pravda už skoro půlnoc, ale Franta přece nechodí spát se slepicema.

Nebyl to dobrý nápad. Neumíral po mě touhou. Franta už spal. V danou chvíli bylo pro mě značně překvapivý, jak se reagoval. Hulákal, že jsem prý „vožralý hovado“ a ať ho nechám na pokoji, nebo že si pro mě dojde. Snažím se blekotat nějaké omluvy, ale pořádně mi to nejde. Nakonec zjišťuji, že stejně mluvím do hluchého telefonu.

Zkoušel jsem Inke ještě něco vykládat, ale najednou se mi při tom povídání převrhlo pivo. Raději asi zaplatím a půjdu domů.

Mám nějak svázaný jazyk, takový opuchlý a dřevěný. Něco mne nutí si pro sebe povídat, ale nemohu pořádně artikulovat.

Co teď, přemýšlení mi už jde dost ztuha. Ještě, že jsem vyrazil spát. Je tma, houby vidím. Připletl se mi do cesty nějaký jeřáb. Takový veliký, jak jsou na stavbách. Snažím se stát a přemýšlet. Někde jsem asi zapomněl Inke. Ach jo, moc mi to přemýšlení nejde, vše kolem se počalo bláznivě houpat. Ten jeřáb tady přece nemá co dělat. To není normální, kudy půjdu domů?! Asi bych se měl podívat nahoru a zjistit proč se svět tak kýve.